Simon Rosner, Gregory Gaultier squash Simon Rosner, Gregory Gaultier squash
aDSC_6840 aDSC_6840

Jenny Duncalfová a Rachael Grinhamová – šampionky na kurtu, průkopnice mimo něj

22.10.2017 16:35

V první dekádě dvacátého prvního století patřily Jenny Duncalfová a Rachael Grinhamová k nejlepším squashistkám planety a držely se na předních místech světového žebříčku. Postupem času si obě uvědomily, že díky své popularitě mohou ovlivnit tisíce lidí, aniž by musely vkročit na kurt. Mohou se stát ve squashovém prostředí průkopnicemi a inspirovat nejen sportovce s menšinovým sexuálním zaměřením, ale i všechny členy LGBTQ+ komunity. Pro časopis Squash Magazine popsal jejich příběh James Zug.

foto: squashmagazine.ussquash.com

Jenny Duncalfová se narodila v roce 1982 ve městě Haarlem na západě Nizozemska, ale vyrostla v Harrogate v severní Anglii. Stejně jako otec, technik na ropné plošině, byla v dětství vášnivou fanynkou fotbalistů Liverpoolu: stěny pokoje si zdobila jejich plakáty a v den zápasu se od hlavy k patě oblékla do tradiční červené barvy. Jako jedna z pěti dívek navštěvovala internátní chlapeckou školu v Harrogate, kam ale dojížděla pouze na výuku. Milovala ragby, kriket a fotbal. V devíti letech zažila velké zklamání, když zjistila, že podle pravidel fotbalové asociace už nebude moci po svých desátých narozeninách jako dívka hrát za chlapecké týmy.

Tak se rozhodla pro squash. Squashové a fitness centrum v Harrogate se stalo jejím druhým domovem. Páteční večery trávili její rodiče na baru a ona hrála na kurtu pod nimi spolu s bratrem Davidem a ostatními dětmi kolotoč. V sobotu ráno se děti do centra vrátily a zůstaly v něm celý den nebo se vplížily na Great York Showgrounds, velkou výstavní plochu, která se nachází nedaleko klubu.

Rodiče Duncalfové se rozešli, když jí bylo osm, a její matka poté začala chodit s Davidem Pearsonem, trenérem v Harrogate – možná Duncalfovou pro kariéru profesionální squashistky zkrátka předurčil osud. Úspěšně dokončila střední školu, kde vždy patřila k nejlepším ve třídě, ale před akademickou dráhou upřednostnila squash. Někdy když se rodiče vrátili pozdě večer domů, předstírala, že usnula pod hromadou poznámek a učebnic. Hned po dokončení školy začala hrát squash profesionálně.

Duncalfová získala deset titulů na okruhu PSA, nejvýš vyšplhala na druhé místo světového žebříčku (v říjnu jí patří osmadvacátá pozice). Podle stránky squashinfo.com byla světovou dvojkou nepřetržitě dvacet osm měsíců, od dubna 2010 do července 2012, což je v moderní squashové historii rekord. Více než stokrát reprezentovala Anglii, stala se trojnásobnou evropskou šampionkou a dvojnásobnou britskou šampionkou. Má velký cit v ruce a velmi spolehlivý bekhend. Forhend podle odborníků trochu pokulhává a občas má Duncalfová problém zvednout míček, aby se dostala z problémů.

Rachael Grinhamová (narozena 1977) vyrostla v Austrálii ve městě Toowoomba, vzdáleném asi devadesát minut jízdy na západ od Brisbane. Její slavná mladší sestra Natalie se stala světovou dvojkou a získala na okruhu PSA celkem jednadvacet titulů; přednedávnem ovšem ukončila kariéru. Jejich matka i otec John, povoláním elektrikář, hráli squash, a tak se s tímto sportem obě sestry seznámily už ve velmi útlém větu, dokonce tak brzy, že si nepamatují, kdy prvně držely raketu v ruce. Rachael se účastnila prvního turnaje v sedmi letech.

„V Toowoombě tehdy fungovaly čtyři kluby,“ vypráví. „Každý měl asi deset kurtů. Squash byl na vzestupu. Chodilo to tak, že v pátek večer jsme všichni vyrazili do klubu, rodiče zůstali na baru a my jsme blbnuli na kurtech.“ Její matka pochází z dvanácti dětí, její otec z osmi a Rachael má víc než čtyřicet bratranců a sestřenic. Na svatbách, kde se sejde celá rodina, si občas nemůže vzpomenout, jak se ten který příbuzný jmenuje.

V šestnácti Grinhamová začala trénovat ve slavném Australském sportovním institutu v Brisbane. Každou středu dopoledne sem dojížděla autobusem, tréninkem strávila celé odpoledne a v sedm večer se vracela domů. V osmnácti se stala profesionálkou a do Brisbane se přestěhovala, aby mohla i nadále trénovat v Institutu s hvězdami jako Ken Hiscoe, Geoff Hunt nebo Heather McKayová. Ubytování jí nejprve poskytoval Institut, až poté si s Natalie našly společný byt.

V jednadvaceti se Rachael přestěhovala do Nizozemska, kde později bydlela s Vanessou Atkinsonovou. „Obě jsme byly v nejlepší světové desítce,“ vzpomíná Grinhamová, „a skoro jsme nevyšly s penězi. V Evropě bylo draho, nemohla jsem si dovolit tam zůstat.“

V srpnu 1999 se Grinhamová vydala do Egypta na Heliopolis Open, první profesionální turnaj žen v Egyptě. „Žádná z nás ještě v Egyptě nebyla, a tak jsme obcházely památky a jezdily všemi těmi vyhlídkovými autobusy, protože jsme si říkaly, že už se sem možná nikdy nepodíváme,“ vybavuje si. Ona sama ale po turnaji v Egyptě chvíli zůstala a doktorka Samiha Aboulmagdová, guru tamního ženského squashe, jí nabídla, že by mohla v klubu Heliopolis trénovat. Grinhamová se tak přesunula do Káhiry, kde zůstala celých osm let.

Grinhamová vyniká neortodoxní, nepředvídatelnou hrou. Ráda improvizuje, mění plány i taktiku. V jednom setu se uchýlí k lobům a širokým krosům, v dalším drží míček u stěny. S chutí používá dlouhé dropy, skvěle zvládá protiútok a snaží se být nečitelná. Má nízko těžiště – měří jen stopětapadesát centimetrů –, je rychle u míčku a zdobí ji i bezkonkurenční přesnost. „Spoléhám se na instinkt,“ tvrdí. „Snažím se, aby mě soupeřky neprokoukly, aby mohly tak maximálně hádat. Dělám všechno pro to, aby se nedostaly do rytmu.“

Rachael Grinhamová je pátá na světě mezi ženami co do počtu vyhraných turnajů v kariéře (celkem získala třicet čtyři titulů) a od srpna 2004 až do listopadu 2005 kralovala nepřetržitě šestnáct měsíců ženskému světovému žebříčku. Na něm se podle serveru squashinfo.com poprvé objevila v červenci 1994 na čtyřiašedesátém místě – skoro polovina hráček dnešní světové padesátky tehdy ani nebyla na světě.

Duncalfová a Grinhamová jsou jako jing a jang. Angličanka je soutěživá a nenávidí prohry. Australanka dobře zvládá tlak, chová se uvolněněji. Je nezávislá a ráda zkouší nové věci. Duncalfová má celý život stejného trenéra, kolem sebe tým a podporu od anglické asociace. Grinhamová turnaje objíždí v podstatě sama už od doby, kdy před dvaceti lety opustila Brisbane. Také nevyhledává společnost tolik jako Duncalfová. Ta se v mladším věku na turnajích ráda bavila – navštěvovala ostatní zápasy a pořád si s někým povídala u kurtů. „Chtěla jsem hrát s těmi nejlepšími a sledovat je,“ říká. „Byla jsem z těch velkých turnajů nadšená. Squash jsem milovala a chtěla jsem jím žít čtyřiadvacet hodin denně. To už ale pominulo – tehdy jsem se zkrátka ještě učila.“

Roky se na okruhu potkávaly, ale neznaly se nijak dobře. Anglické hráčky měly ve zvyku trávit hodně času spolu, a to jak na cestách, tak na turnajích, a Grinhamová se do poznávání soupeřek příliš nehrnula. Navíc patří ke starší generaci – Duncalfová je skoro o šest mladší než Australanka.

V roce 2007 se obě účastnily turnaje v Poughkeepsie ve státě New York. „Vzpomínám si, že jsem se vrátila domů a Davidovi [Pearsonovi] jsem řekla, že jsem si našla kamarádku,“ popisuje Duncalfová. Poté se potkaly na mistrovství světa v Madridu, kde Grinhamová porazila Angličanku ve čtvrtfinále ani ne za půl hodiny. Duncalfová jí po turnaji textovkou gratulovala k vítězství a od té doby si psaly pravidelně. V Hongkongu vyrazily na oslavu pětadvacátých narozenin jiné hráčky a dlouho do noci si – vůbec poprvé – povídaly jen samy dvě. Jejich vztah se začal pomalu rozvíjet a v únoru 2008 na turnaji konaném v klubu Apawamis ve státě New York už tvořily pár.

Duncalfová byla strachy bez sebe, že se to někdo dozví. Na evropském šampionátu týmů v květnu 2008 měla obavy, že spoluhráčky její tajemství odhalily (což nebyla pravda). Nakonec se Duncalfová vydala do Leedsu za Vanessou Atkinsonovou, také profesionální squashistkou, s níž se dlouho přátelila. Usadily se v obývacím pokoji a Duncalfová řekla, že se musí Vanesse s něčím svěřit.

„Jsi těhotná?“ zeptala se Atkinsonová.
„Ne, je to horší,“ odpověděla Duncalfová.

V roce 2009 už se Grinhamová přestěhovala do dvoupokojového bytu Duncalfové v Harrogate. V tu dobu se také na okruhu začalo proslýchat, že spolu chodí. Jedním z těch, kdo o tom neměli ani tušení, byl Jennyin trenér a nevlastní otec David Pearson. Vyptával se hráček na okruhu, ale ty všechno popřely, a tak se jednoho dne rozhodl, že si i s manželkou Jo promluví přímo se svou svěřenkyní. Ta vztah neochotně přiznala.

„Pověděl jsem jí to, v co věřím i dnes,“ vykládá Pearson. „Že jsme rádi, že si našla s někoho, s kým je šťastná. A že máme radost, protože se cítí dobře. Že jí naprosto podporujeme a že problém vidíme jenom v tom, že vždycky když ji teď budeme chtít vidět, budeme se muset trmácet až do Austrálie,“ dodává s úsměvem.

Rodiče Grinhamové, kteří jsou také rozvedení, její coming out nepřekvapil. Byli rádi, že má Rachael partnerku a že udržuje vážný, dlouhodobý vztah, jelikož jí v tu dobu bylo už přes třicet.

Chodit s někým, kdo je stejného pohlaví, může být ve squashi na profesionálním okruhu problém, protože vás vždy můžou nalosovat proti sobě. Duncalfová s Grinhamovou spolu hrály dvaadvacetkrát, přičemž dvanáctkrát zvítězila Angličanka. Od té doby, co se daly dohromady, ji Grinhamová porazila pouze čtyřikrát, ovšem v semifinále British Open v roce 2009 šlo o zvlášť vypjaté utkání. Nikdo přesně neví, kolik raket Duncalfová po prohře 1:3 rozmlátila: ona sama tvrdí, že jednu, podle Pearsona to byly tři.

Stejně tak může nastat problém, když se vztah rozpadne. Pár let Duncalfová chodila s jinou hráčkou na okruhu a s Grinhamovou se nebavily. Samozřejmě to mělo vliv na všechny okolo, protože na turnajích občas docházelo k poměrně rozpačitým situacím.

Jak se jejich kariéry blíží ke konci, uvažují, co bude dál. Spolu nyní žijí v Brisbane, kde si jeden čas plánovaly pořídit squashový club, ale kvůli komplikacím ohledně bankovního úvěru z jejich úmyslu sešlo. Obě hráčky by chtěly být součástí národních týmů pro Hry Commonwealthu příští rok, které se budou konat v dubnu v Gold Coast, jen hodinu jízdy jižně od Brisbane.

A po Hrách? Kdo ví. K pozici trenérky Grinhamová příliš netíhne, zatímco pro Duncalfovou by taková možnost v úvahu přicházela. Angličanka se squashi už teď hodně věnuje i mimo kurt – komentuje pro SquashTV a jako moderátorka si během Allam British Open vysloužila slova chvály díky svému šarmu i humoru a také díky způsobu, jakým vedla pozápasové rozhovory. „Mělo to hloubku i úroveň,“ ocenil ji hlavní komentátor SquashTV Joey Barrington v přímém přenosu.

Grinhamová s Duncalfovou se nechtějí stát tvářemi LGBTQ+ komunity, nevidí se jako její vůdčí osobnosti nebo mluvčí. V současné době, kdy pojetí genderu prochází určitým přehodnocením a často se mluví o genderové fluiditě, jsou spokojenější jako dvě obyčejné ženy, které se milují, a roli aktivistek či průkopnic by rády nechaly jiným.

Přesto dobře vědí, že jejich coming out představuje určitý milník: v profesionálním squashi se staly v celé historii prvními, kdo se přihlásil k homosexuální orientaci ještě během aktivní kariéry. Na předních příčkách žebříčku se LGBTQ+ lidé objevovali už dříve, ale svou orientaci nikdy nedeklarovali veřejně. V osmdesátých letech se na okruhu pohybovalo mnoho hráček s homosexuální či bisexuální orientací, ale jednalo se o naprosto uzavřený svět. Někteří bývalí profesionálové tvrdí, že si tehdy ani nedovolili držet se za ruce nebo si mezi lidmi projevovat city. Mluví o tom, jak emocionálně vyčerpávající bylo vést takový dvojí život, kdy museli tajit svou orientaci a potlačovat své pravé já.

Strach z přistižení byl někdy až ochromující a rozhodně bylo čeho se bát. V květnu 1981 se ke coming outu odhodlala jako první významná profesionální sportovkyně tenistka Billie Jean Kingová. Během čtyřiadvaceti hodin poté, co se zpráva dostala na veřejnost, přišla Kingová o sponzorské smlouvy v hodnotě zhruba dvou milionů dolarů.

Od té doby společnost ušla velký kus cesty, ale ne všichni se shodnou na tom, zda se stejnou měrou posunul i squash. Mnozí tvrdí, že homosexualita se ve squashi zkrátka nenosí. Tradiční očekávání zpochybňuje málokdo, tradiční role se jen zřídkakdy mění. Nejviditelnější squashové osobnosti se jen vzácně rekrutují z řad LGBTQ+ komunity. O tomto stavu svědčí mimo jiné i fakt, že jen velmi málo mužů-homosexuálů se se svou orientací třeba i jen v soukromí svěřilo svým spoluhráčům na okruhu.

překlad: Jiří Hron
zdroj: squashmagazine.ussquash.com

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net