Simon Rosner, Gregory Gaultier squash Simon Rosner, Gregory Gaultier squash
aDSC_6378 aDSC_6378

Laurens Jan Anjema: život bez squashe

22.11.2017 22:52

Nizozemec Laurens Jan Anjema, bývalý devátý hráč světového žebříčku, ukončil v červnu minulého roku své působení na okruhu PSA a nyní se jen příležitostně účastní ligových soutěží v Anglii a Německu. Na svém blogu laurensanjema.com pravidelně sdílí někdy veselé, jindy hořké střípky ze svého „posquashového“ života.

Rozhlédnu se kolem a ujistím se, že mě nikdo nesleduje. Všichni zírají do monitorů, a tak se potichu vytratím po schodech dolů. Schoval jsem si tenisky v umývárně ve sklepě, kde je i sprcha a pár skříněk. Nikdo z téhle šedivé kancelářské budovy tam nechodí. Rychle se obuju a běžím nahoru, potřebuju se dostat k otáčivým dveřím, ideálně tak, aby mě nikdo nezahlédl.

Po pár okamžicích se mi naskytne příležitost, abych mohl nepozorovaně proklouznout kolem kolegů v oblecích a důležitě vypadajících manažerů. Vyrazím vpřed, přiložím vstupní kartu k magnetickému snímači, kontrolka se zeleně rozsvítí a dveře se začnou otáčet. Jdu stále rychleji a automaticky se dávám do běhu. Venku lije jako z konve, ale nevadí mi to. Konečně jsem pryč.

Běžím pořád dál a dál, až mi mléčná kyselina zaplaví i horní část těla. Na tváři se mi objeví úsměv. Přesně tohle chci. Přesně tohle potřebuju. Přesně tohle mě zachraňuje od deprese. Je jedenáct dopoledne, všední den v amsterodamském parku; snažím se překonat bolest a uvědomuju si, že tenhle pocit mi žádná běžná práce nenahradí. Dochází mi, že život profesionálního sportovce nebyl úplně normální, jakkoliv se takový mohl zdát. Uvažuju, jestli ještě někdy dostanu šanci dělat něco, při čem budu zažívat takovou euforii i zklamání a zároveň si tím vydělám peníze.

Za chvíli se opět musím vrátit do režimu cvičené opice. Na sobě oblek, před sebou notebook, v ruce pero. Svírám ho v prstech a mám z toho radost. Ne všechno může jedním kliknutím zmizet v kyberprostoru. Ne, něco tu zůstane černé na bílém.

Jsem na meetingu s lidmi, které neznám, a mluvím o věcech, kterým nerozumím. „Nikdy se nestyď zeptat,“ ozývá se mi v hlavě mámin hlas. Jdu na to. Ukazuje se, že těch, co nerozumí, tu sedí víc. Cíl meetingu? Nejasný. Požadovaný výsledek? Nejasný. Na čem jsme se nakonec dohodli? Že potřebujeme urgentně odkoupit nějakou firmu, abychom mohli do existujícího datového modelu přidat to a to pole pro tu či onu situaci, a došlo tak k započtení různých aktiv za účelem posouzení míry dopadu té které katastrofy, co by nás mohla postihnout. Že vám to nedává smysl? Nevadí… Můžu si vzít tu poslední sušenku?

Kolona v podstatě stojí, zatímco mi do čelního skla bubnuje déšť. Nekonečné řady aut se zoufale snaží dostat zpět domů do svých jeskyní. Jeskyní se svíčkami, kde čeká žena s dětmi. Jeskyní se spoustou sousedů, co nenávidí svou práci a chtěli by na dovolenou, protože si ji podle svého názoru už konečně zaslouží. Jeskyní na hypotéku, která člověku bez milosti diktuje, co musí dělat pět dnů v týdnu.

Pes mě ve dveřích vítá, jako bych byl poslední přeživší na planetě. Když se uklidní, vyprávím mu, jaký jsem měl den. On mě ale přeruší a přinese mi tenisák. Chápe to. Chápe, že život je víc než dopravní zácpy, hypotéky a šedivé kancelářské budovy. Život je hra.

(…)

Muselo to být někdy začátkem listopadu 2016, kdy jsem po zranění čekal na operaci. Doktor mi řekl, že mě může vzít až za pár týdnů. Znamenalo to dlouhé čekání a těch pár týdnů mohlo rozhodnout o tom, jestli se dostanu na národní šampionát. Jestli budu mít šanci získat svůj poslední titul. Bral jsem to tak, že nemám na výběr. Ten doktor byl pro tenhle typ operace nejlepší a nechtěl jsem se svěřit do rukou někoho, kdo toho neumí tolik a nadělá mi z kotníku fašírku.

Dny před operací jsou naprosto mrtvé. V životě profesionálního sportovce je to období, které neprožívá často – nemůže se zlepšovat, ale ještě se nemůže ani zotavovat. A jakékoliv zlepšení squashových dovedností by mu stejně bylo k ničemu, protože teď nějakou dobu hrát nebude. Žádný trénink a žádná rekonvalescence. Alespoň prozatím.

Jednoho takového dne jsem ráno seděl před místní kavárnou a objednal si kapučíno. Přinesla mi ho drobná Kolumbijka a bylo naprosto dokonalé. Skrz pěnu, krásně nadýchanou a hustou, stoupala vůně kávových zrn. „Jak to děláte?“ ptal jsem se Kolumbijky. „Kupte si pár krabic mléka, přijďte zítra ráno a já vám to ukážu,“ odpověděla mi.

Následujícího rána jsem sváděl nelítostnou bitvu s kávovarem. Mléko a káva létaly všude možně, dokonce i na stěny a strop. Bojlery vydávaly syčivé zvuky, stejně jako trubky někde hluboko uvnitř přístroje. O dvě hodiny později jsem se stále ještě nemohl pochlubit poživatelným šálkem kávy. Vtom do kavárny vstoupil další zákazník, postarší muž. „Co kdybys ho obsloužil?“ vyzvala mě Rosa.

Kromě profesionálního hraní squashe jsem nikdy nedělal nic jiného. Žádné stáže v místních společnostech, žádné letní brigády v okolních obchodech a absolutně nulová zkušenost s obsluhováním zákazníků. Ale přeci to nemůže být tak těžké, ne?

Přistoupil jsem k tomu muži a zeptal se ho, co si bude přát. Když mě spatřil, jako by se strachy scvrkl a zamumlal cosi nesrozumitelného. Vůbec jsem netušil, kde je problém. Obrátil jsem se na Rosu. Zjevně mě zradila řeč těla – působil jsem jako sportovec připravený vlétnout na svého soupeře, jako dravec pronásledující kořist. Rozhodně ne jako úslužný číšník, který chce splnit každé zákazníkovo přání.

Poprvé v životě jsem normálně pracoval. Jen pro mě to vůbec normální nebylo. Jsem zvyklý na narvaná letadla, rozdílná časová pásma, tep nad sto osmdesát a vyčerpávající bitvy s těmi nejzdatnějšími sportovci na planetě. Jsem zvyklý na obrovské turnaje, stísněné hotelové pokoje a jiné destinace týden co týden. Jsem zvyklý prát se o peníze, skoro doslova se o ně prát, protože se snažím být chytřejší, silnější a vytrvalejší než soupeři. Jsem zvyklý starat se jen o sebe, o nikoho jiného, ani o pána, který má žízeň a chtěl by přinést nápoj.

Byl to zázrak, když mi Rosa nabídla, abych přišel i další den. To ráno jsem se vzbudil už v šest hodin, šel si zaplavat a dal si studenou sprchu. „Pořádná příprava předchází průšvihu,“ mudroval vždycky můj trenér. Asi takovému průšvihu, jako když se squashista pokouší servírovat banánový dezert s kávou a do toho příjemně vystupovat. Do kavárny jsem přijel o deset minut dřív. Vlasy jsem měl nagelované, tkaničky v teniskách pevně utažené a ve tváři se mi zračilo napětí.

Mám v sobě energii sportovce. Pro normální život je jí moc. Stejně jako pro tuhle práci. Když na semaforu padne zelená, vždycky vystartuju jako první. Ve frontách u pokladen vidím příhodné místo ještě dřív, než se objeví, a mému hyperaktivnímu mozku by vůbec nevadilo, kdyby lidé mluvili o něco rychleji. Ale přinejmenším si to uvědomuju. A napomínám se, abych se už konečně uklidnil. Zklidnil hormon. Prostě budu jenom lidem dělat kafe a trochu si s nimi popovídám. O nic nejde.

Okamžik nato už o něco jít začalo. Vešel jakýsi muž a Rosa mi pošeptala: „Největší distributor kávy ve městě. Vždycky si dává kapučíno. No tak, udělej mu jedno…“ Ani všechna ta léta, kdy jsem hrál squash na nejvyšší úrovni pod obrovským tlakem, mě na tohle nepřipravila. Kapučíno Don Corleone jsem totálně zvrtal. „Jedno kapučíno, pane,“ řekl jsem, když jsem před něj šálek položil na stůl. „Nějak málo pěny, ne?“ podivil se host a přisunul ke mně jakousi kartičku. „Tady je moje vizitka. V lednu otevírám kurz pro baristy.“

překlad: Jiří Hron
zdroj: www.laurensanjema.com a www.laurensanjema.com

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net