aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_4293 aDSC_4293

Operaci mám z krku, můj život teď řídí fyzioterapeutka

28.10.2014 09:38

Již několik týdnů postrádáme na kurtech jednu z nejvýraznějších squashových postav posledních let - Angličana Jamese Willstropa, který v září podstoupil operaci kyčle. Jak se James po zákroku cítí a co je nyní zrovna součástí jeho života, prozradil ve vyprávění pro squashový koutek redaktorky Framboise Gommendy na Squashsite.

foto: squashSite.com

„Poslední měsíc po zářijové operaci kyčle nemůžu chodit bez podpory a moje celková pohyblivost je omezená. Každá výprava do toho velkého světa tam venku tak představuje výzvu, ale i potěšení. Berle jsou úžasná věcička: všichni vám uhýbají z cesty, pustí vás sednout v autobusu a v kavárnách mi dokonce nabízeli slevu. Jednou se mě někdo zeptal, jestli nepotřebuju kolečkové křeslo. Mnoho lidí se s potměšilým úšklebkem zeptá, co se mi stalo, ale pak zdvořile projevují svou účast.

Ti největší zvědavci s kopou otázek většinou mezi řečí utrousí, že si vždycky mysleli, že na operaci kyčle chodí jen staří lidé… To se pak cítím daleko líp, ale zároveň daleko hůř. Odpovídám jim, že si to jednoduše zasloužím, když se celý život věnuju tak neskutečně náročnému sportu.

Jsem kus chlapa…

Všechny sporty si na těle žádají svou daň, a squash zvlášť. Nedávno jsem zjistil, že to moje už si něco vytrpělo a ta skoro neomezená pružnost a ohebnost, kterou jsem se chlubil v jednadvaceti, se už nikdy nemusí vrátit. Jsem kus chlapa, při každém zápasu s sebou tahám o dvacet kilo víc než většina jiných hráčů (James měří 194 cm, což je mezi squashisty neobvykle hodně, pozn. redakce). Moje váha je pro tělo zátěží – stovky náročných pohybů každý den, každý týden, už dvacet pět let. Není těžké pochopit, proč se občas něco zadrhne.

Chtěl bych znovu hrát závodně, ale také musím myslet dopředu, právě pokud jde o zdraví. Při rehabilitaci a tréninku tak budu muset být opatrnější a ohleduplnější ke svému tělu.

Jak jsou na tom ostatní…

Viděl jsem pár zápasů z US Open a vždycky se mi tvář zkřivila bolestí, když jsem sledoval, jak hráči běhají po kurtu a s celou svou vahou přenesenou na jednu nohu tvrdě došlapují na podlahu. Vím, že to není jen můj problém: všichni profesionální squashisté mají více či méně poškozené klouby, což se může v budoucnu projevit na jejich zdravotním stavu.

Mnoho squashových hráčů tak bylo donuceno předčasně ukončit kariéru: například Chris Robertson a můj bratr David Campion, trenéři anglické reprezentace, museli dát sbohem aktivnímu squashi kvůli problémům s kyčlemi. Jonah Barrington dokonce podstoupil náhradu kyčelního kloubu. Anthony Ricketts a Lee Beachhill oba před pár lety utrpěli zranění kolene, která je také vyřadila z profesionálního okruhu. A to byli tehdy oba mladší, než jsem teď já!

Když se o vás starají…

Všechno je to složité, ale dostal jsem se do rukou Maxe Fehilyho, vysoce uznávaného chirurga specializujícího se na podobné případy, a také mám to štěstí, že na všechno okolo mé rehabilitace dohlíží moje fyzioterapeutka Alison Roseová. Pak je tu můj kondiční trenér Mark Campbell, jenž se mnou jednoho dne bude muset znovu začít posilovat a trénovat fyzičku. Nakonec musím zmínit Vanessu (Vanessa Atkinson, bývalá světová squashová jednička a Jamesova manželka, pozn. redakce), která se teď stará o naše dvě děti a musí je každé ráno mýt a oblékat.

První čtyři týdny jsem hlavně odpočíval. Profesor Fehily spravil trhlinu v labru (vazivově chrupavčitý lem, který zvětšuje jamku kyčelního kloubu a umožňuje mu normálně fungovat) a vyčistil okolí kloubu, což vedlo k malému traumatu, které se musí zahojit.

Squashistka Joelle Kingová nedávno umístila na internet fotku svých nohou po srpnovém lékařském zákroku. Úbytek svalové hmoty na její operované končetině je masivní; jsme zvyklí zapojovat svaly v nohou natolik často a intenzivně, že velmi rychle slábnou, když je nepoužíváme.

Ve snaze potlačit tento proces mě Alison přinutila rehabilitovat už od prvního týdne. Omezili jsme se jen na lehké protahování a nějaké cviky pilates na zemi a k tomu jsme se snažili postupně pracovat na mojí celkové pohyblivosti. To v daný moment stačilo.

Joelle si přetrhla achilovku, takže pravděpodobně nebude moci sportovat déle než já, úbytek svalstva zapříčiněný nedostatkem pohybu se mě ale týká stejně jako jí. Abych co nejvíce zabránil svalové atrofii, používám každý večer poměrně složité zařízení, kdy si na svaly připnu elektrody, sednu si a nechávám elektrody vysílat elektrické impulsy. Tím se stimulují právě ty svaly, které potřebuju udržet silné. Není to plnohodnotná náhrada za trénink, ale je to lepší než nic.

Tři týdny po operaci mi Alison povolila bazén. Nejdřív jsem směl udělat jen pár temp výlučně rukama, což mi aspoň trochu rozbušilo srdce. Nadnášení mi teď v bazénu umožňuje trénovat chůzi, dřepy a výpady a posilovat lýtka. Skvělé je na tom to, že tělo má potřebnou aktivitu, aniž by bylo zatěžováno svou vahou. Tento druh propriocepčního cvičení, jehož účelem je zlepšit koordinaci celého těla, mi pomáhá neztratit návyk na podobné pohyby, které v budoucnu budu chtít dělat.

Dvakrát týdně navíc jezdím za Alison na její kliniku v Leedsu, kde se zaměřujeme na vazivovou tkáň okolo kyčle a v přitahovači kyčelního kloubu. Není to zrovna příjemné, ale po každém takovém setkání se můžu hýbat daleko volněji.

Alison se také snaží uvolnit moje nervy a hlavní orgány, což zní hrozivě, ale funguje to. Pak probíráme cvičení na doma. I když nemůžu zapojit pravou stranu svého těla, snažím se posilovat co nejvíce, takže břišní svaly a levá strana sílí, i když to zatím přes všechen ten tuk není vidět. Baví mě takhle pracovat na horní části těla, protože jde o oblast tréninku, která bývá během plné sezónní zátěže často zanedbávána.

Až skončím s rehabilitací, budu mít ten největší biceps ze všech squashistů…

Máme vlastně štěstí…

Štve mě, když nemůžu hrát, zároveň to s sebou ale přináší něco pozitivního – je to pro mě částečně i úleva, když si moje tělo i má mysl mohou dát aspoň na chvíli od squashe pauzu.         

Zranění vám umožní vytvořit si odstup, podívat se na vše z jiné perspektivy a trochu zvolnit tempo. Jsem si jistý, že třeba právě Joelle Kingová nebo Ramy Ashour, LJ Anjema, Karim Darwish a další, kteří jsou teď mimo hru, možná tím víc oceňují, jaké vlastně máme štěstí, když můžeme aktivně hrát tak dlouho."

překlad: Jiří Hron
zdroj: squashsite.com

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net