Simon Rosner, Gregory Gaultier squash Simon Rosner, Gregory Gaultier squash
aDSC_7657 aDSC_7657

Portrét: Jonah Barrington

09.05.2016 22:53

Jonah Barrington byl ten, kdo dal věci do pohybu. Tedy, abychom byli přesnější, dal do pohybu peníze. Průkopník, vizionář a nespoutaný živel, kterému vděčíme za existenci profesionálního squashe, oslavil dvacátého devátého dubna pětasedmdesáté narozeniny. Článek magazínu Squashxtra z roku 2013 přináší ohlédnutí za člověkem, jenž i díky svému mušketýrskému knírku a obrovskému charisma navždy změnil tvář squashe.

Když se Barrington v roce 1969 vrhnul do neznáma a dal se jako první na dráhu squashisty na plný úvazek, stal se z něj osamělý prorok sportu bez profesionálního okruhu, televizních přenosů, světového šampionátu, a hlavně bez jasných vyhlídek do budoucnosti.

Pro tento historický moment by si měli lidé Barringotna pamatovat asi nejvíce, možná i více než pro jeho rekordní zisk šesti titulů z British Open v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, což byl úspěch, který squashi přinesl dosud nevídanou publicitu. Přestože se trofeje často používají jako měřítko sportovcovy jedinečnosti, u Barringtona to jsou především jeho filozofie, neústupnost, charisma a role všudypřítomného squashového průkopníka, co činí jeho odkaz tak výjimečným.

S Barringtonem přišla na svět profesionalita a podařilo se mu to jak díky squashovému umu, tak díky kouzlu osobnosti. Byl sice neobyčejný hráč, ale jako zapálený inovátor, vášnivý řečník a inspirativní vizionář toho pravděpodobně dokázal více.

Poté, co na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století dosáhl vrcholu kariéry, začal objíždět svět, pořádal semináře, exhibice a další akce, čímž položil základ pro světový okruh, jenž nyní zahrnuje přes dvě stě turnajů napříč kontinenty. Profesionální asociace squashe, moderní obdoba hráčské asociace původně založené Barringtonem, má v současnosti přes sedm set členů.

Barrington byl hvězdou skoro všude, kde se objevil. Jeho otevřenost byla příjemnou změnou, uměl výborně vyprávět příběhy, byl skvělý bavič a břitký glosátor. Miloval slova a myšlenky, rád si povídal, trousil jednu průpovídku za druhou, přicházel s radikálními squashovými nápady a nebál se kontroverzí. Jednou prohlásil, že se klidně proběhne nahý po náměstí Bull Ring v Birminghamu, pokus to squash zviditelní tak, jak by si zasloužil.

Často mluvil o zorganizování světového šampionátu, který se poprvé oficiálně uskutečnil roku 1976. Tehdy už byl ale Barrington přeci jenom trochu starý na to, aby měl šanci na vítězství. Ziskem šesti titulů z British Open v sedmi sezónách ale dosáhl toho, že byl stejně označován jako faktický mistr světa. K této sérii mu dopomohla jeho houževnatost, kterou posunul úplně na jinou úroveň, a také skutečnost, že měl daleko větší hlad po vítězství než mnoho jiných tehdejších squashistů z Británie. Stal se jedním z nejlepších hráčů na světě v době, kdy jich kolébka squashe zas tolik neměla.

Nedá se ovšem říct, že by ho v těch časech měli rádi úplně všichni. Uměl se obout do squashových funkcionářů, ale stejně tak se dokázal občas pustit sám do sebe, když prohrával. „Ty anglickej bastarde,“ nadával si. Někdy trestal sám sebe, byl zarputilý a až přehnaně sebekritický. Geoff Hunt, jehož kariéru formovala rivalita s Barringtonem, vyprávěl příběhy o tom, jak v úžasu sledoval Barringtona, který po jedné zvlášť těžké prohře ve vzteku opustil kurt a strávil skoro dvě hodiny běháním koleček na nedaleké dráze jako trest za svůj výkon.

Zčásti bylo ale příčinou také to, že čas Barringtonovi utíkal příliš rychle. Svou zářnou kariéru si nechal až na dobu, když už to vypadalo, že bude pozdě. Dlouho se zdálo, že bude jen dalším docela nadějným juniorem, který nenaplní svůj potenciál. Ve třiadvaceti ale přišla katarze. Odpadlík z univerzity a bývalý flákač, který se rád napil, si uvědomil, že pocit selhání by ho mohl pronásledovat do konce života. Tak se sebou začal něco dělat – a podařilo se mu to lépe, než by kdokoli očekával. Ke slávě mu pomohla i slavná jména.

Nasrullah Khan, strýc Jahangira Khana a legendární trenér v birminghamském Edgbaston Priory Club, poskytoval Barringtonovi rozvážné a metodické vedení, které dopomohlo k úplné proměně nezřízeného života v život asketický. Barrington také požádal o pomoc Pákistánce Azama Khana, čtyřnásobného vítěze British Open, jenž Barringtonovi uštědřil pár nepříjemných porážek a jehož někteří považují za nejlepšího hráče vůbec.

S Nasrullahem a Azamem (a později i s trenérem Bomberem Harrisem) začal Barrington dodržovat nesmírně tvrdý režim. Ten možná původně sloužil jako terapie kvůli Barringtonovu dřívějšímu způsobu života, poté se z něj ale stal prostředek, jak se připravit na dlouhotrvající zápasy a získat větší výdrž než kdokoliv jiný. Proti naprosto všem předpokladům se to Barringtonovi povedlo.

Jeho přístup k tréninku a ke zlepšování dovedností se stal legendárním. S ghostingem, jednou ze současných nejpoužívanějších tréninkových metod, začal právě Barrington; vážou se k tomu příběhy o muži, jenž sám ve slipech provádí neuvěřitelné množství cviků na zahradě svého domu v Cornwallu… Jeho syn Joey, nyní hlavní komentátor pro SquashTV, se širokým úsměvem vzpomíná, jak si Barrington starší jednou na rodinné dovolené v Jihoafrické republice postavil na písečné pláži vlastní squashový kurt. Stovky fascinovaných kolemjdoucích Barringtona užasle sledovaly. „Nějaký blázen pobíhal kolem a hrál imaginární squash sám se sebou,“ směje se Joey.

Barringtonův první titul z British Open, které se v lednu 1969 konalo v sheffieldské čtvrti Abbeydale, sice byl důvodem k oslavám, ale zároveň měl hořkou příchuť. Barrington se nechal přesvědčit svým otcem, původem z Irska, aby místo Anglie, za kterou se také kvalifikoval, reprezentoval právě Irsko. Major Charles Barrington synovi předal lásku k dějinám a ke čtení a nakonec snad i svůj smysl pro disciplínu. Zemřel ale měsíc předtím, než mohl vidět syna, jak se stává prvním domácím vítězem British Open od druhé světové války.

To bylo Barringtonovi dvacet pět. Teprve v šestadvaceti se poprvé podíval do Austrálie. Musel dohnat ztracený čas, a to jak obrovským zvýšením svého úsilí, tak novými nápady. Detailními analýzami své schopnosti vrátit se do utkání, psychických stavů soupeřů, a zvláště rozborem fyzických aspektů hry předznamenal příchod sportovní vědy do squashe.

Někteří ho považovali za fanatika. Vše, co dělal, dělal nejen s velkým nasazením, ale také s jasným cílem a promyšleně. A výsledky byly pozoruhodné. Pomohl změnit styl hry – na všech úrovních.

Výměny často vypadaly tak, že Barrington neustále trefoval podávací čáru nebo prostor těsně pod ní. Na soupeře tak vyvíjel nepřetržitý tlak, držel ho v zadní části kurtu a sám neudělal chybu. Údery nalepené na stěnu, loby a přesné lajny občas proložil křižným úderem nebo precizně zahraným milimetrovým dropem z bekhendu. Ten ale většinou riskoval jen v případě, kdy byl soupeř beznadějně vzadu nebo mu začínaly docházet síly. Voleje hrál málokdy, raději čekal na odraz od zadní stěny. Klíčem byla důslednost a vytrvalost. Nejisté údery z mládí, z doby, kdy – jak sám říká – si hrál na squash, místo aby hrál squash, byly ty tam.

Barrington někdy mluvil o tom, že během zápasu se počítá dvojí skóre – to číselné a to, jež odráží fyzickou kondici. Ne vždy bylo jasné, které má větší vliv na výsledek. Jednou Barrington prohrál ve finále British Open s Geoffem Huntem první set 0:9, ale v zápase dokázal vydržet tak dlouho, až nakonec vyhrál.

Barringtonův radikální a velmi fyzicky založený přístup Hunta ovlivnil. Australan k němu měl předpoklady a nacházel se v situaci, kdy z takového pojetí hry mohl těžit. Hunt patřil mezi nejlépe fyzicky vybavené profesionální squashisty v celé historii a rovněž začal používat tvrdší tréninkové metody. Také přešel na podobně disciplinovanější styl hry – vše jen kvůli tomu, aby Barringtona zdolal psychicky.

Hunt sice disponoval širším arzenálem úderů, ale Barrington tehdy dokázal na soupeře v atmosféře nejprestižnějšího světového turnaje vyvinout fyzický i psychologický tlak. I díky tomu Hunta ve finále British Open dvakrát porazil. V celkovém součtu si ovšem Australan z tohoto turnaje odvezl ještě o dva tituly více. Barringtonovu strategii, jejíž výsledky se projevovaly až se zpožděním, zřejmě nejlépe ilustruje finále z roku 1972 v Abbeydalu, které trvalo sto patnáct minut.

Barrington tehdy vybojoval vítězství v poměru 0:9, 9:7, 10:8, 6:9 a 9:7. Hunt nejenže soupeře v první hře naprosto přejel, ale dokonce nad ním ve druhém setu vedl 3:0 a v pátém pak 6:0 a 7:4. Triumf přesto slavil Barrington. „Začátek pro mě byl strašně těžký, protože jsem za víc jak půl hodiny nezískal ani bod,“ vzpomíná. „Zároveň to byly momenty, které mi daly zabrat psychicky, protože Hunt neudělal snad jedinou nevynucenou chybu. Všechno hrálo v jeho prospěch a předváděl výborný squash – elegantní a vyrovnaný. Řekl jsem si, že se musím dál snažit uhrát aspoň bod, protože to často bývá tak, že s nějakým významným momentem se mění dynamika celého zápasu – a přesně to se stalo.“

V prosinci 1969 se Barrington v klubu Edgbaston Priory radoval po ještě delším zápase: za dvě hodiny a třináct minut Hunta porazil 9:7, 3:9, 3:9, 9:4 a 9:4. Bylo to zřejmě jeho fyzicky nejnáročnější utkání v kariéře.

Dnes už se Barrington na tuto urputnou, ale zároveň fascinující bitvu dívá s úsměvem. Vybavuje si, jak na zápas pozval i ředitele banky ze svého rodného města. Naneštěstí měl tehdy hlavní kurt v Edgbaston Priory nedostatečně vyvýšenou galerii, takže pokud míček letěl do zadní části kurtu, mohly celou jeho dráhu vidět jen první dvě řady. Zbytek měl až na pár výjimek smůlu, protože na poslední zhruba metr a čtvrt kurtu se z jiných míst zkrátka nedalo dohlédnout. Ovšem právě do tohoto prostoru směřovala většina Barringotnových úderů.

„To, kdo zrovna hrál, musel většinu zápasu rozlišovat jenom podle zvuku!“ vzpomíná Barrington a přidává svůj úžasně šílený smích. „Trenéři mi řekli, že Geoffa nemůžu bezhlavě hnát dopředu, což jsem nedělal nikdy, protože jsem věděl, jak je pohyblivý. Pravidlo bylo, že když jsem byl za ním, měl jsem ho dostat dozadu, snažit se nabourat jeho psychiku a tím ho zlomit. Takhle ten zápas vypadal. A ten chudák z banky přijel do Birminghamu až z Cornwallu (hrabství na úplném jihozápadě Velké Británie – pozn. red.)! To tehdy vůbec nebyla sranda. A pak zjistí, že skoro nevidí míček…“ uzavře Barrington a znovu se potrhle zachechtá.

Dva roky poté, co se Barrington stal profesionálem, jej následovali Hunt a další vynikající Australan, Kenny Hiscoe. Ti dva odvedli obrovský kus práce a dokázali dostat squash i do končin, kde by jej nikdo příliš neočekával.

Rok nato se k nim připojil čtvrtý průkopník, Gogi Alauddin. Ohromně originální Pákistánec s míčkem zacházel jemně, jeho hra byla pastvou pro oči, ale stejně tak uměl zahrát smrtící úder. Společně utvořili první kvarteto, které jezdilo po světě a pořádalo exhibiční zápasy.

Barrington také vyzval Hunta na sérii patnácti vzájemných zápasů. Hunt jich vyhrál třináct, čímž dokázal, že za normálních okolností je lepším hráčem. Na velkých turnajích ale okolnosti bývají jiné. Přestože s sebou tato série nepřinesla velké drama, ukázala, že v budoucnu by tomu mohlo být jinak.

Barrington rovněž vedl semináře, kde míchal výuku s žerty, a položil tak svébytným způsobem základy formátu, který je v současnosti běžný. Později se s dvěma Pákistánci, Egypťanem a Australanem – byli jimi Aftab Jawaid, Sharif Khan, About Taleb a Rainer Ratinac – vydal na cesty na Dálný a Střední východ za účelem popularizace squashe v oblastech, kde se o něm do té doby moc nevědělo.

Po návratu domů se Barrington pokoušel zbavit squash nálepky sportu pro pár vyvolených. Ukazoval běžným hráčům, že i oni se mohou podstatně zlepšit a dosáhnout vyšší úrovně, když budou tvrdě pracovat na kurtu i mimo něj. Tato myšlenka pronikla mezi squashisty od amatérů až po profesionály a dopomohla k boomu osmdesátých let, kdy se o tento sport začali zajímat mladí lidé z vyšších sociálních vrstev.

Barrington tohle všechno dokázal díky svému jedinečnému kouzlu. Jeho cesta k osobnímu naplnění možná někomu připadala až příliš tvrdá, jako by snad byl posedlý, ale svým smyslem pro humor ji dokázal patřičně okořenit.

Často vyprávěl historky, které zesměšňovaly jeho samotného. V mládí si třeba jednou „vypůjčil“ stavební kolečko na improvizovaný závod londýnskými ulicemi. Byla to sice velká legrace, ale Barrington skončil před soudem. Vysmíval se klubům s nesmyslně přísnými pravidly oblékání. Jednou jistý velmi známý squashista vstoupil do podobně důstojného podniku bez kravaty. Následoval závod s vrátným, který chtěl hráče zadržet ještě před šatnou. Squashista vyhrál, ale v klubu mu bylo na rok pozastaveno členství. Po vypršení trestu přišel napínavý návrat na místo činu. Squashista dorazil v bezvadně upravené hedvábné kravatě – a hrál s ní na kurtu.

V jiném klubu, kde za centrálním kurtem stála strmá divácká galerie, nemohly dámy nosit kalhotové kostýmy. Zdálo se, že hráči zde až neobvykle často žádají o nový míč a vždy musí očima usilovně pátrat mezi řadami punčocháčů a holých nohou, aby nalezli rozhodčího…

V polovině sedmdesátých let už to Barringtonovi běhalo o něco méně než dřív. British Open od roku 1973 už sice nevyhrál, ale v nejlepší světové desítce zůstal téměř až do čtyřiceti, a v devětatřiceti letech dokonce triumfoval na mistrovství Velké Británie.

Barrington se posléze stal prezident anglické squashové asociace, několik let trénoval anglický národní tým a rovněž mnoho špičkových hráčů. K nim nedávno přibyla i světová jednička Mohamed Elshorbagy, jehož Barrington popisuje jako „nejlepšího kluka, se kterým jsem v posledních dvaceti letech pracoval“.

Pro elitní hráče posledních pěti let má jen slova uznání – mnoho národností, fascinující rozmanitost stylů a osobností, rivalita… Z toho všeho plynou nesmírně dramatická a atraktivní utkání. „Tahle skupina hráčů udělala všechno, co bylo v jejích silách, aby squash ukázala v tom nejlepším světle,“ domnívá se Barrington, který není z těch, kdo by chválu rozdávali na potkání. „Nejde jen o technologie a prezentaci. To hlavní jsou výkony. A ty jsou u mužů naprosto fantastické, nedarují si vůbec nic.“

Barrington tak neustále sleduje, jak se vyvíjí sport, jenž formoval jeho život a jehož podobu na oplátku formoval on sám. Jako vynikající trenér je stále váženou osobností. Jako vynikající vypravěč má vždy po ruce nějakou historku. Na okruhu se sice neobjevuje tak často, jak by si hráči i fanoušci přáli, ale jeho přítomnost je na turnajích vždy znát. Vždyť hrál významnou roli v kariérách a životech několika generací squashistů.

Barrington je a navždy zůstane pravou squashovou ikonou. Velký průkopník je tu stále s námi. A i po všech těch letech je stejně potrhlý jako dřív.

autor: Richard Eaton
překlad: Jiří Hron
zdroj: psaworldtour.com (kráceno z magazínu SquashXtra)



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net