aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_6829 aDSC_6829

Tony Griffin: I sledování míčku je věda (část první)

28.10.2018 18:35

Tony Griffin, trenér a autor squashové učebnice The G Spot, přichází s novým konceptem trénování nazvaným „G Evolution“ nebo „Gevolution“. Griffin klade větší důraz na to, aby se sami hráči aktivně učili (spíše než aby jim někdo předával informace) a díky tomu se rozvíjeli. Zvláště se pak věnuje pohybu na kurtu a všemu, co s ním souvisí. V článku pro server squashmad.com hlouběji zkoumá problematiku sledování míčku při hře.

Při čtení odborné literatury, která se zabývá nutností porozumět všem drobným detailům tvořícím určitou sportovní aktivitu a pochopit jejich provázanost, mě napadlo více se soustředit na to, jak hráči během zápasu sledují míček. Způsob, jakým všechny tyto dílky poskládáme dohromady, má totiž určující vliv na naši úspěšnost a výsledky. Tento poznatek mě dovedl k otázce, jak sledování míčku souvisí s dalšími herními aspekty, například s jednotlivými fázemi úderu, postavením hráče, pohybem na kurtu, kvalitou úderu, prostorem mezi tělem a míčkem, zkrátka s celkovou prostorovou orientací, a dokonce i naším vlastním rozpoložením.

Profesionálové míček sledují neustále, to je bez debat. Je to součást hry, která se často bere za samozřejmost a při tréninku se jí věnuje nejméně času. Vypozoroval jsem, že výuka tohoto herního prvku se často omezuje na pokyny a poznámky jako: „Musíš víc sledovat míček,“ „Nedíval ses na míček,“ nebo „Chvíli jsem ten míček neviděl.“ Jen velmi málo trenérů se ale tomuto procesu věnuje hlouběji.

Přiznávám, že se sám ještě v téhle oblasti učím co a jak, ale rád se s vámi o svá zjištění podělím, protože nás všechny spojuje zájem o squash. Situace, kdy hráč přestane sledovat míček, nejběžněji nastává tehdy, kdy hraje do zadní části kurtu, vrací se na téčko a přitom sleduje přední stěnu a čeká na úder soupeře.

Proč se něco takového děje? Protože squash je jeden z mála raketových sportů, v nichž hráč provádí úder i za zády protihráče, zatímco jinde má nehrající hráč soupeře na protější straně kurtu (či stolu) a jen se napůl skrčený pozorně dívá před sebe (jak například u tenisu)? Další možné vysvětlení je to, že hráči berou každou výměnu tak, že jednou jsou na tahu oni, jednou soupeř, a poté co sami odehrají, jen čekají na svůj další tah. Pokud si takové myšlení hráč osvojí, je později velice těžké se tohoto návyku zbavit.

Minulý rok jsem trénoval se Selenou Georgievovou, jednou z nejlepších evropských juniorek, a bavili jsme se právě o sledování míčku. Říkala, že o tom vlastně nikdy moc neuvažovala, zkrátka prováděla údery. Když se nad tím zamyslela, navrhla, že zkusí podat se zavřenýma očima. To mě nikdy nenapadlo udělat. Šla k podávacímu boxu, zavřela oči a normálně podala. Pak jsem to zkusil i já a s překvapením jsem zjistil, že to taky zvládnu.

Tento poznatek mě nasměroval k dalším otázkám. Jak moc při hře skutečně sledujeme míček? A může nás způsob, jakým to děláme, limitovat stejně jako třeba nedostatečná fyzička? Dá se tento herní aspekt vytrénovat? Určuje naše schopnost sledovat míček to, jak kvalitní úder následně zahrajeme? Sledujeme míček ve chvíli, kdy se dotkne rakety? A je to vážně důležité? Když míček trefíme, znamená to automaticky, že se na něj v momentu úderu díváme? Je způsob, jakým míček sledujeme, určující také pro to, jak kvalitní postavení dokážeme při úderu zaujmout a jak se k míčku budeme pohybovat? Může naše nejistota ovlivnit způsob, jakým míček sledujeme, a vést k tomu, že si vytváříme špatné návyky (o tom v dalším článku)?

Od té doby věnuju větší pozornost okamžiku, kdy se míček dotkne rakety. Každý hráč instinktivně pozná, kdy míček zasáhl správně a kdy ne, a právě to je první bod na cestě k evoluci. Pokud jste míček netrefili ideálně, zeptejte se sami sebe, zda jste ho skutečně sledovali po celou dobu, co jste k němu běželi, zaujímali správné postavení a prováděli úder. Dalším poznávacím znamením může být zvuk, který se ozve při kontaktu míčku s raketou – jestliže jste míček netrefili dobře, často uslyšíte jiný zvuk než při plochém úderu (jako byste se míček snažili podseknout). Stejně tak uslyšíte jiný zvuk, pokud míček netrefíte přímo uprostřed výpletu.

Dalším ukazatelem je dráha letu míčku. Jak často se vám stane, že trefíte míček podél boční stěny, ten se jí dotkne někde v úrovni podávacího boxu či ještě před ním a pak náhle zpomalí, místo aby letěl až dozadu? Když se tohle stane, položte si otázku, jestli jste v momentu úderu skutečně míček sledovali. Dráhu letu ovlivňuje samozřejmě více věcí, ale pokusy s větším množstvím hráčů ukázaly, že sledování míčku může být jednou z nich. Když si tyto herní aspekty budete uvědomovat (a nejen ty) a pochopíte, jak jsou provázané, může vám to pomoci trefit míček tak, jak chcete.

Podívejte se na fotografie u článku. Ani jeden z hráčů nespouští z míčku zrak a každý z nich v duchu odhaduje, kolik místa si musejí nechat mezi míčkem a vlastním tělem, aby mohli provést úplný švih, tedy i s nápřahem a dotažením (když na to mají prostor). Tam, kde je vidět kontakt míčku s raketou, si všimněte nohy, která zůstává vzadu. To je počáteční bod hráčova posledního pohybu k úderu.

Během sezóny 2016/2017 jsem strávil nějaký čas tím, že jsem pomáhal Borju Golanovi. Hodně času jsme věnovali taktice, a když jsem Borju zblízka pozoroval a byl s ním na kurtu, zase jsem si o něco víc uvědomil, jak podstatnou roli hraje sledování míčku. Než jsem s ním začal pracovat, říkal jsem si, že některé prvky jeho hry nejsou zrovna učebnicové, ale brzy jsem viděl, že důslednost, s jakou sleduje míček a jde za ním, umožňuje jeho tělu, aby samo vykonalo ty správné pohyby a Borja tak neustále trefoval míček v optimální výšce.

Je to vážně radost být s ním na kurtu, poslouchat, jak se míček odráží od jeho rakety, a vidět, jak letí podél stěny, aniž se jí dotkne, nebo někam jinam, kam Borja míří, ať už je to kamkoli. Došlo mi, že i když jsem se zaměřoval na technickou a taktickou stránku hry, něco jsem možná opomíjel, a že existují i jiné součásti hry, které si hráč musí osvojit, aby jeho rozvoj probíhal vyváženě.

Jak jsem naznačil výše, sledování míčku může mít vliv na to, jaké postavení zaujmeme při úderu. Během jednoho soustředění před pár lety si jeden starší klubový hráč postěžoval, že má velké problémy odehrávat míček ze zadních rohů, protože k němu buď přistupuje moc blízko, nebo na něj naopak skoro nedosáhne a téměř nikdy se mu nepodaří dostat do ideální pozice.

Nahrál jsem mu pár míčků do zadních rohů a všiml jsem si, že jakmile odehraju a on už zhruba tuší, kam míček poletí, vrhne se do jednoho či druhého rohu a přestane ho sledovat. Poté co se do rohu přesune, musí tudíž míček znovu „najít“ a až teprve pak ho může odehrát. Požádal jsem ho, aby míček během přesunu do rohu pozorně sledoval (od mé rakety na přední stěnu a poté až dozadu) – k překvapení všech přítomných (mě nevyjímaje) začal okamžitě zaujímat takové postavení, díky kterému si mezi tělem a míčkem mohl nechat ideální prostor, a kvalita úderů se zlepšila.

Od té doby jsem viděl mnoho hráčů, kteří míček mezi podávacím boxem a zadní stěnou přestávají sledovat. Pokud ale hráč sleduje míček celou dobu, jeho tělo většinou instinktivně zaujme postavení s ideální vzdáleností od míčku, což vede ke kvalitnímu úderu. Zároveň je zajímavé pozorovat řeč těla, když hráč opět „najde“ míček, který předtím přestal sledovat: nejistota, a někdy dokonce panika ustoupí a hráč se viditelně uklidní.

Je podstatné odlišovat to, kdy má člověk míček v zorném poli a kdy ho doopravdy sleduje. Pokud máte míček v zorném poli, sice ho vidíte, ale vidíte ho stejně jako všechno ostatní – čáry na kurtu, parkety, skvrny na zdi, soupeře, zadní stěnu a tak dále. Jestliže míček skutečně sledujete, mělo by se vaše vnímání podobat fotografii, na níž je míček zaostřený a vše ostatní zůstává za ním, nezaostřené. Stále vidíte to co předtím, ale perspektiva je tentokrát jiná. Právě to ve skutečnosti dělají profesionální hráči – vědomě či nevědomky – a umožňuje jim to rychleji se přesunout k míčku a rychleji ho odehrát.

Pokud jste doteď míček nesledovali tak poctivě a budete to chtít změnit, možná budete mít na začátku trochu strach, například že vrazíte do protihráče nebo že se k míčku nedostanete včas. Přednedávnem jsem ale vedl kurs v jednom španělském klubu a jeden tamní hráč mi řekl: „Hraju squash přes dvacet let a teprve teď jsem si uvědomil, že pořádně nesleduju míček.“

Více již brzy! Zatím díky všem za pozornost.

autor: Tony Griffin
překlad: Jiří Hron
zdroj: squashmad.com



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net