aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_9706 aDSC_9706

Ukázka: 555 – Biografie Jahangira Khana

28.12.2016 13:45

V listopadu vyšla kniha Roda Gilmoura a Alana Thatchera s názvem 555, která pojednává o fenomenální squashové kariéře Pákistánce Jahangira Khana, jenž podle oficiálních statistik neprohrál pět set padesát pět zápasů v řadě. Níže přinášíme ukázku z knihy.

V dětství Jahangir neměl pro squash fyzické dispozice. Dvakrát mu operovali kýlu, jednou v pěti a podruhé ve dvanácti letech. K naplnění svých sportovních snů by se možná ani nepřiblížil, kdyby jeho otec Roshan nebyl profesionálním squashistou v klubu Fleet, který spadal pod námořnictvo. Technicky vzato byl Roshan příslušníkem námořních sil a Jahangira mohli léčit ve vojenské nemocnici.
   I tam ale Jahangirovi, který začal pořádně mluvit až v osmi letech a nedokázal se soustředit, když se měl učit nebo poslouchat, doktoři sdělili, že nikdy nebude moci hrát squash.
   Přesto měl doma míček a raketu s menším držadlem, kterou mu otec dal, aby mohl hrát alespoň jednou týdně, což mu lékaři sami doporučili.
   Měsíc co měsíc bylo na Jahangirovi vidět, že je mu lépe a že zesiluje. Roshan ovšem vůbec netušil, že Jahangir trénoval a piloval své squashové dovednosti skoro každý den.
   Celá rodina Khanů žila v Karáčí ve čtvrti Abyssinia Lines s úzkými uličkami a nevzhlednými  příbytky. Podle jejich dobrého známého bydleli „v drahé plechové chatrči“.
   Právě tam věnoval Roshan Jahangirovi jeho první raketu, když mu bylo osm. Ve dvanácti, po druhé operaci kýly, se Jahangir zúčastnil národního turnaje a prošel přes kvalifikaci až do semifinále, přestože musel hrát už proti sedmnáctiletým squashistům.
   Porazil i prvního nasazeného, a když den nato uviděl v místních novinách svou fotografii, rázem mu vzrostlo sebevědomí.
   V té době rodinu navštívil anglický squashový rozhodčí Graham Dixon. Později rozhodoval mnoho Jahangirových nejdůležitějších zápasů, ale když se poprvé vypravil do Pákistánu, aby zde vedl kurz pro rozhodčí, neměl o mladém talentovaném chlapci ani ponětí. „V dubnu 1976 jsem s Roshanem strávil měsíc, to bylo Jahangirovi dvanáct a půl,“ vzpomíná Dixon. „Zeptal jsem se Roshama, kam podle něj jeho nejstarší syn Torsam může ještě dojít. Odpověděl mi, že Torsam je kvalitní hráč (byl tehdy sedmý na světě), ale že se nikdy nestane světovým šampionem.
   Pak jsem se ho ptal na jeho mladšího syna a reakce byla podobná – hraje sice slušně (na světovém žebříčku se pohyboval ve třetí desítce), ale nemá schopnosti dostat se dál. Potom mi řekl, že má ještě mladšího syna, Jahangira, a že právě on bude jednou světovým šampionem. Zdálo se, že o tom vůbec nepochybuje. Jako by mě o tom chtěl zkrátka informovat jako o hotové věci, ale nebylo v tom žádné vychloubání. K tomu měl Rashan daleko. Byl to skromný, milý a šlechetný člověk. Jsem rád, že jsem měl tu čest jej poznat, i když jen krátce.
   Pozvánku do Pákistánu jsem považoval za velkou poctu. Squash tehdy prožíval zlaté časy a Pákistánci mu kralovali už třicet let, hlavně díky úspěchům Hashima Khana, který ho na začátku padesátých let zpopularizoval. Těšilo mě, že jsem si mohl během svého pobytu v Pákistánu s Roshanem zahrát, ale nikdy se mi nepovedlo získat ani bod!“
   Hiddy Jahan, pákistánský profesionální squashista, jenž se podílel na Jahangirových prvních úspěších, popisuje jeho začátky v klubu Fleet: „Když jsme vyšli z kurtu, koupali jsme se ve vlastním potu, tak horko tam bylo. Dvanáctiletý Jahangir měl naproti tomu úplně suché triko. A pak na sebe často vylil vodu a volal: ‚Podívejte, taky se potím!‘ Všichni jsme se tomu smáli.“
   Jahangirovy první výpravy do squashového světa probíhaly víceméně v tajnosti. „Squash mě hrozně bavil,“ vzpomíná. „Odpoledne chodil můj otec vždy spát. Všichni to tak většinou dělají, protože tou dobou je největší horko. Já se místo toho sebral a šel hrát squash, aniž jsem to někomu řekl.“
   Také si rád představoval, jaké by to bylo, kdyby se stal jedním z těch nejlepších hráčů. I tehdy přemýšlel nad tím, jestli míček zahraje tvrdě a rychle nebo pomalu a dozadu nebo jestli soupeře rozběhá chytrým boastem. Tímto způsobem zaměstnával mysl i na záchodě a pusou vydával stejný zvuk jako při odrazu míčku od stěny. Ani v dobách své největší slávy se tohoto zvyku nevzdal: chodil na záchod, i když potřeboval jen utéct od všeho ruchu a shonu na turnaji. V takových chvílích se zamkl a vychutnával si ticho a klid uvnitř.

(…)

Díky štědré sponzorské nabídce od předsedy Mezinárodních pákistánských aerolinií dostal Jahangir šanci účastnit se individuálního amatérského turnaje v Austrálii. „Chtěl mít jistotu, že můj talent nepřijde nazmar, kdyby se mě ujal někdo jiný,“ prozrazuje Jahangir. „Slíbil to otci a  mému bratranci Rahmatovi. Ať to bude vyžadovat cokoli, aerolinie se o to prý postarají.“
   Černý kůň turnaje Jahangir prošel kvalifikací a v prvním kole narazil na vynikajícího Švéda Larse Kvanta. Ten se na amatérském žebříčku pohyboval v první světové pětce a týden předtím ovládl turnaj v Sydney. Jeho slabinou bylo, že se mu nechtělo moc trénovat.
   Jahangir prohrál první dva sety a ve třetím prohrával už 2:5, ale povedl se mu neskutečný obrat a nakonec zvítězil v pěti setech. Tento zápas byl pro náctiletého Pákistánce jedním ze zlomových momentů jeho kariéry. Až do té doby si neuvědomoval, jak dobrý by mohl být.
   „Trénoval jsem se Torsamem, Hiddym a Rahmatem a ti mi pořád říkali, jak mi to jde, ale myslel jsem si, že mě zkrátka normálně povzbuzují jako každého juniora,“ popisuje Jahangir. (…) „Když jsem byl v Austrálii, Torsam mi volal každý den a radil mi s taktikou na dalšího soupeře. Díky jeho vedení jsem získal spoustu sebedůvěry a jeho pozitivní myšlení (‚to zvládneš levou zadní‘) mě dokázalo nabudit.
   Vítězstvím nad Kvantem mi stouplo sebevědomí a začal jsem věřit, že na to mám. Předtím jsem přemýšlel leda nad tím, že bych třeba mohl vyhrát ‚plate‘. Po tomhle utkání už jsem si říkal, že to možná dotáhnu i do čtvrtfinále, ale hlavně jsem se soustředil na to, abych dál předváděl svoji hru. Dávalo mi to sílu každý den, ale to vítězství mě překvapilo.“
   Takový byl squashový svět. Patnáctiletý chlapec, kterému australská média začala přezdívat „pákistánský zázrak“, porazil nejlepší squashové amatéry včetně Angličana Phila Kenyona – tehdy považovaného za nejlepšího amatéra na světě –, s nímž se Jahangir střetl ve finále. (…)
   Jahangirův triumf pochopitelně doma v Karáčí vzbudil nemalé emoce. Keith Miles v knize Jahangir a dynastie Khanů (Jahangir and the Khan Dynasty) vzpomíná, jak se Roshan o vítězství svého nejmladšího syna dověděl:
   Roshan poslouchal rádio, kde zrovna říkali, že jeho syn ovládl celý turnaj, a nemohl tomu uvěřit. Zavolal do té rozhlasové stanice v Karáčí a chtěl, aby mu zprávu potvrdili.
   „Mohli byste prosím zopakovat to, co jste před chvíli říkali o mistrovství světa ve squashi?“
   „Kdo volá?“ ptal se hlas v telefonu.
   „Jmenuji se Roshan Khan, jsem otec Jahangira Khana."
   „No, pane Khane, váš syn v Melbourne právě získal titul amatérského mistra světa.“
   „To jako vážně?“
   „Ano, pane. Gratuluju.“

překlad: Jiří Hron
zdroj: Rod Gilmour, Alan Thatcher: Jahangir Khan 555



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net