Simon Rosner, Gregory Gaultier squash Simon Rosner, Gregory Gaultier squash
wDSC_9625 wDSC_9625

Velký rozhovor s Davidem Pearsonem

14.10.2016 22:40

Otec čtyř dětí David Pearson trénuje squash už třicet pět let. Od roku 1995 do roku 2010 zastával funkci hlavního trenéra anglické reprezentace a ve Spojeném království se tak stal nejdéle sloužícím reprezentačním trenérem jakéhokoli sportu. Vedl celkem čtyři světové šampiony – dva muže a dvě ženy. Je považován za jednoho z nejlepších squashových trenérů na světě a i nadále se věnuje hráčům všech úrovní po celém světě.

David je známý hlavně díky dvěma svým trenérským dovednostem. Zaprvé je to jeho znalost techniky a schopnost přimět hráče k tomu, aby si nové technické prvky osvojili a aplikovali je. Zadruhé dokáže se svými svěřenci navázat silný a trvalý vztah díky tomu, že je nevnímá jen jako hráče, jimž má pomoci vypracovat se, ale i jako lidské individuality.

Během pětatřicetileté kariéry mu rukama prošlo nespočet mladých squashistů. Může tak poskytnout jedinečný pohled na to, čím se od ostatních liší hráči, kteří jsou nejen sportovně úspěšní, ale zároveň si užívají šťastný a naplněný život. Pro mnoho z těch, kdo měli to štěstí a dostalo se jim Davidovy výuky, jeho rad a přátelství, tak není jen sportovním trenérem, ale i životním koučem. Rozhovor, který pochází z knihy The Winning Parent, vedl její autor Danny Massaro a nedávno jej „přetiskl“ server squashskills.com.

foto: squashskills.com

V souvislosti s hráči a jejich rodiči používáš termín „zázemí“ (background). Co přesně je tím myšleno?

Tímto slovem jsem si pro sebe začal pojmenovávat to, čím vším si hráč prošel jako dítě a během dospívání, jaké má „základy“. Jaké hodnoty mu byly vštěpovány? Jak se mu vedlo ve škole, kde žil, s kým se stýkal, jaká musel dodržovat pravidla a tak dále. Domnívám se, že největší roli tu hrají rodiče a jejich výchova. Pokud dítěti poskytují podporu a lásku, tak aby se cítilo bezpečně, ale zároveň muselo čelit různým výzvám a rozvíjela se jeho přirozená osobnost, je větší pravděpodobnost, že jako dospělý bude více emočně stabilní. Děti potřebují hranice a lásku, ale také prostor samy pro sebe, aby vyrostly v takového člověka, jakým uvnitř skutečně jsou. To řídit nemůžete.

Nemyslím, že děti touží po nějakém přehnaném opečovávání nebo po tom, abychom je omezovali v jejich dobrodružstvích. Spíš bych řekl, že chtějí jasně dané hranice a jasně určená pravidla chování. A rodiče by měli zasáhnout pouze tehdy, když se dítě podle těchto standardů nechová.

Děti, které se naučily respektovat lidi kolem sebe, poznáte na první pohled. S dospělými jednají v klidu, s rodiči se dokážou normálně a zdvořile domluvit. Ne, že by se bály nebo něco takového, jsou jen slušné a sebevědomé. Je patrné, že v rodině měl jejich hlas váhu, ale nestouplo jim to do hlavy a nejsou namyšlené nebo povýšenecké. Když přijdou na trénink a já se jich vyptávám, bez problému si povídají, samy přicházejí s vlastními návrhy a jejich rodiče nemají potřebu do rozhovoru nijak vstupovat a mluvit za ně.

Myslím si, že kolem osmnáctého roku a později – nazývám toto období „průlomovými léty“ (the breakout years) – se nejvíc projevuje vliv zázemí. Hráči musí prokázat nezávislost a začíná na ně víc doléhat reálný život. Jestliže v sobě nemají zakořeněný onen pocit jistoty, může se vyskytnout celá řada problémů. Ani ne tak nějaké vážné, kterých si všimnete; mohou to být mnohem nenápadnější věci, jako třeba způsob vyrovnávání se s nezdary nebo jak se hráč chová k lidem, co si zaslouží úctu, k dospělým, ale třeba i k hráčům mladším, než je on sám.

Klíčové je to, komu za případné neúspěchy přikládají vinu. Dobré zázemí znamená, že sami a bez reptání začnou dřít a chtějí všechno napravit. Od hráčů ze špatného zázemí okamžitě uslyšíte proud výmluv. Začínáte si uvědomovat, že s vámi nejednají fér, že tu a tam zalžou, že jejich příběhy tak úplně nesedí, a přestáváte věřit tomu, co vám tvrdí. Tak u nich vypadá nejistota maskovaná za přílišné sebevědomí a zbytečně moc slov. Spousta řečí a diskuzí, ale když přijde na věc, mají tito hráči potíže splnit slib a udržovat si konstantní výsledky. S touto hlubokou nejistotou a nevyspělostí se jako trenér musíte vypořádat co nejdříve, protože je to důležité. Ve sportu nemůžete dospívat až po třicítce, protože v tu dobu už vaše tělo zpomaluje. U úspěšných hráčů tak už ve dvaceti většinou vidíte velkou vyzrálost i sebevědomí.

Sledoval jsem, jak včera Jordan Speith vyhrál golfové Masters (v dubnu 2015 – pozn. red.). Je mu teprve jednadvacet a hned u něj člověk vidí, že má skvělé zázemí. Hodně mluví o tom, jak ho inspiruje mladší sestra, jeho rodiče neslavili vítězství nijak přehnaně, a on vlastně také ne! Vnímal tu výhru i její význam střízlivě a choval se úplně přirozeně. Možná proto dokázal zůstat tak soustředěný a udržel vedení ve všech čtyřech kolech turnaje. Bude teď zajímavé sledovat, jak se s tím vyrovná, protože jak už jsem řekl: obrovskou roli tu hraje výchova. Zůstat skromný a nohama na zemi je další velký úkol, který sportovce na jeho cestě čeká.

Pokud se v dětství klade přílišný důraz na vyhrávání, v dospělosti to pak lidé neunesou. Ego jim sahá až ke stropu a z toho, jak reagují na vítězství, se dá vyčíst ledacos, stejně jako z toho, jak snášejí prohru. Samozřejmě je vždy lepší vítězit než prohrávat – tak už jsme asi jako lidé nastavení, všichni po tom toužíme a děláme pro to maximum –, ale nejdůležitější je, jak tyto momenty zvládáte, jak vás ovlivňují a co si z nich vezmete. Existuje mnoho světových hvězd, které pozornost a úspěch zvládají s přehledem – třeba Roger Federer nebo Jack Nicklaus. To jsou šampioni ve sportu i v životě.

Takže říkáš, že bez správného zázemí to člověk nemá šanci nějak zvrátit?

Ne, to vůbec ne. Jenom si myslím, že je to daleko méně pravděpodobné, pokud mu rodiče během výchovy nedali nějaký pocit jistoty a pevné hranice. Ale vždycky tu je jiná cesta a to je podstatné.

Co přesně tím myslíš?

I starosti a problémy mohou přinést hodně dobrého. Viděl jsem děti, co si toho zažily skutečně dost, ale vlastně je to zocelilo. Vedou si výborně, i navzdory rodičům, kteří se k nim možná nechovají nejlíp a neposkytují jim tolik lásky. Chtějí něco dokázat a vydaly se tou pozitivní cestou, ne tou sebezničující. Nezačaly rebelovat proti světu, ale něco se v nich zažehlo a rozhodly se udělat vše pro to, aby se už nikdy nemusely cítit mizerně.

Mají kontrolu nad svým životem, nevzdávají se, nechtějí být jen obětí. Měl jsem i jednoho takového mistra světa. Jsou to lidé, kteří vůbec neměli snadné dětství, ale díky obrovskému odhodlání a neústupnosti to dokázali přetavit ve velké pozitivum.

Na druhou stranu ale šrámy na duši způsobené v dětství ovlivňují lidi celý život, a i přes sportovní úspěchy mohou u jedince přetrvávat osobní problémy a zášť. Je to skutečně velmi komplikované. Ano, vídáte i vítěze s podobným osudem, ale pokud má hráč skutečně těžké osobní problémy a nedokáže chápat vlastní individualitu, pak se domnívám, že se z trenéra někdy stává spíše otcovská či mateřská postava. V takových případech jde trénovaní hlouběji než jen ke sportu, a právě proto všichni vynikající trenéři vědí, že jejich svěřencem je v první řadě člověk, a až poté hráč.

Jaké jsou podle tvých zkušeností nejčastější chyby, kterých se rodiče dopouštějí při výchově mladého sportovce?

Že je všechno jenom o vítězství – když se nevyhraje, je to konec světa. Vede to k tomu, že se pak všechno moc analyzuje a do hry se dostává příliš emocí. Pro dítě už to přestává být zábava, vždy jde jen o to, jak to je teď a tady. Takoví rodiče nedokážou ocenit celý ten proces, to dobrodružství a všechny jeho části, kterými jejich potomek prochází. Některé děti dospívají až později a to se týká jak fyzické, tak psychické stránky. Dobrý trenér pro svěřence vždy zvolí tu delší cestu ke zlepšení, zůstává pozitivní a vítězství i prohry bere jako součást této cesty. Rodiče musejí tento postoj podporovat, ale mnoho jich to nedělá, protože je zajímají jen trofeje a aktuální umístění na žebříčku.

Všichni junioři, které jsem viděl vítězit, vítězili většinou proto, že byli zkrátka dobří! V dalších věkových kategoriích se to může se zvyšující se snahou i tréninkovými dávkami trochu změnit, ale když jsou malí, musíte je prostě nechat hrát. Pokud budou vyhrávat, tak ne proto, že by je k tomu rodiče nutili nebo že by pro svého potomka vypracovali nějaký ďábelsky chytrý plán.

Také si u mnoha rodičů všímám toho, že mluví jen o svém dítěti. „Naše Sarah tady to, naše Sarah tam to…“ Tyto konverzace nejsou normální, protože rodiče vždy skončí u stejného tématu. Zvláštní je, že si to ani neuvědomují. Podobná posedlost není zdravá a jen málokdy z ní vzejde něco dobrého. Rodič se tak moc zaobírá svým dítětem, že nevidí, co je v ostatních, a nechápe, že to není o něm a jeho potomkovi.

Jaké nejhorší případy rodičovského přístupu k mladým sportovcům jsi zažil?

Několikrát jsem se stal svědkem psychického týrání, což bylo strašné. Negativní poznámky, obviňování, výčitky na veřejnosti, opilecké výstupy. Také svalování viny za neúspěch na druhého rodiče ve stylu „Seš stejnej jako tvoje idiotská matka, už chápu, proč od nás zdrhla.“

Dalším problémem je, když se ze sportu vytratí zábava a radost ze hry, když se všechno bere nanejvýš vážně a probírá se to stále dokola, jako bychom byli pořád v práci. Postupně se tím narušuje schopnost dítě si sportování užívat a to je skutečně hrozné. Běžně se také stává, že rodiče mají tendenci vidět svého potomka jako výhodu pro ně samotné. Můžou vyzdvihovat jeho (potenciální) úspěchy až do té míry, že už se to nedá nazývat normální hrdostí na synův či dceřin výkon. Začínají to brát tak, že to odráží jejich postavení ve společnosti, ne postavení dítěte.

Zaznamenal jsi nějaké dlouhodobě škodlivé dopady na hráče a rodinu?

Myslím, že pokud je vítězství v juniorském věku přeceňováno, může to vést k tomu, že se dětem dostává příliš velké prestiže, a to už velmi brzy. Je to jako s tou velkou rybou v malém rybníku. A když pak přijedou na turnaj dospělých, tahle prestiž může klesnout na minimum, protože je o tolik těžší zvítězit. Je možné, že právě tady vzniká hodně problémů. Ve většině sportů je přechod z juniorské elity do kategorie dospělých extrémně obtížný a jen velmi málo sportovců jej dokáže zvládnout rychle a snadno. Obvykle přijde právě pokles prestiže, a to jak pro hráče, tak pro rodinu a trenéra.

Najednou už se tolik nevyhrává, přichází pocit viny a tlak roste. Pokud si v těchto kritických chvílích nedáte pozor, může hráč prostě skončit, a to jenom kvůli ztrátě sebevědomí a pocitu, že na to nemá. Ti nejlepší rodiče se i v takových momentech staví za dlouhodobý proces zlepšování se a snaží se u svých dětí zahánět paniku a pocit viny. Právě v takových okamžicích pak s jistotou poznáte, jak bylo to které dítě vychováváno a jestli ho doma moc rozmazlují, nebo naopak příliš svazují.

Děti musejí pochopit, že je třeba tvrdě pracovat a že život je dobrodružství, kdy jste jednou nahoře a jednou zas dole. Na to ale mladí hráči přijdou jen těžko, pokud za ně už odmalička řeší máma s tátou všechny potíže.

Dokázal ses vypořádat s rodiči, kteří se podle tebe k dítěti chovali tak, že ho to omezovalo, ne-li rovnou poškozovalo? A pokud ano, jak jsi k tomu přistupoval?

Zasáhl jsem, pokud jsem viděl, že je něco opravdu špatně, nebo pokud se mě rodiče zeptali na názor. Normálně jsem si s nimi popovídal, vyprávěl jsem jim historky, někdy i příklady z minulosti. Nemyslím si, že něčeho dosáhnete, když jim vynadáte; rodičovství je nakonec pěkná dřina. Někdy jsem zjistil, že stačí jen lehké popostrčení nebo správná myšlenka, abyste jim pomohli vidět to z druhé strany, a to může být užitečné.

Myslíš si, že mezi trenérovy povinnosti nebo úkoly patří i „koučování“ rodičů coby součást vývojového procesu u juniora?

Ne, tak to nevidím. Pro začátek si rodiče musejí uvědomit, že se nesmějí nechat příliš unést a že by měli krotit svou ctižádost. Musejí vědět, jaký vliv jejich chování na dítě má, a až pak může přijít trenér s nějakými doporučeními. Může si s nimi promluvit, ale na základě logických argumentů, ne emocí. Zase to všechno souvisí se zázemím, o němž jsem mluvil předtím. Pokud sami rodiče pocházejí z dobrého zázemí a nechybí jim sebedůvěra a rozumné uvažování, daleko snadněji se s nimi racionálně domluvíte.

Po mnoho let jsi trénoval vlastní dceru (Jenny Duncalfová – pozn. red.), v juniorech a pak i mezi dospělými. Co na tom bylo obtížné? Co tě tahle zkušenost naučila?

Obtížné to bylo jedině tehdy, když hrála nějaké utkání. Hrozně jsem to prožíval a vůbec jsem se nedostal do fáze, kdy bych se jejími zápasy bavil. Býval jsem i sám trochu nervózní, což byl zvláštní pocit. Zjistil jsem, že se buď musím zklidnit, nebo se vůbec nedívat, protože Jenny to bylo nepříjemné. Taky jsem se hodně poučil, když jsem jednou seděl vedle tebe, Danny! Sledoval jsi Lauru, já seděl vedle tebe a snažil jsem se ti naslouchat a všelijak tě uklidňovat, jak ses tam tak ošíval a byl vynervovaný, a já si říkal: „Páni, tak takhle to vypadá, když sleduju Jenny?“

To si pamatuju moc dobře. Taky mi to otevřelo oči, když ses mi s tím svěřil. Uvědomil jsem si, že mě to vtahuje až moc a že potřebuju trochu odstup.

Právě to je myslím fajn na práci s jinými lidmi. Rodiče se toho mohou navzájem hodně naučit tím, že sdílejí své zkušenosti a pomáhají si.

Získal jsi na základě toho větší pochopení pro rodiče druhých? Změnilo to tvůj přístup k nim z pohledu trenéra?

To nepochybně! Došlo mi, jaké pocity asi zažívají. Hodně věcí, které jsem u nich dřív vnímal jako podivné chování, se mi tím ozřejmilo. Okamžitě jsem vůči nim začal být uvnitř více chápavý a méně přísný, což asi působilo mnohem lepším dojmem. Taky bych rád vzkázal dětem, aby byly k rodičům trochu milejší. Zažil jsem si to z rodičovské perspektivy a vím, že i pár slov uznání pro mě jako pro otce znamenalo velký rozdíl.

Jaké vypadá rodič, se kterým se tobě osobně nejlépe spolupracuje?

Je to člověk, který přijede, vysadí dítě a veškerý trénink nechá na trenérovi. A když si ho pozve trenér nebo samotný hráč, dokáže projevit upřímný zájem a zároveň poslouchat, aniž by vnucoval své vlastní názory. Obecně platí, že nejlepší rodiče bývají vcelku obyčejní a nekomplikovaní lidé – děti přivedou k danému sportu, užívají si to, že si jejich potomci hrají a učí se, najdou jim dobrého trenéra a poskytnou potřebnou pomoc, pokud je o to někdo požádá.

překlad: Jiří Hron
zdroj: squashskills.com a squashskills.com

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net