aDSC_6658 aDSC_6658
aDSC_6486 aDSC_6486

Velký rozhovor s Low Wee Wern

19.10.2015 08:40

Malajsijská dvojka Low Wee Wern se na kurtech neobjevuje už od dubna, a to vinou zranění, konkrétně přetrženého předního zkříženého vazu a menisku levého kolene. Tyto zdravotní komplikace nemohly přijít v horší čas: Wee Wern hrála svou nejlepší hru, v říjnu 2014 se poprvé probojovala do první světové pětky a na Mistrovství světa týmů v prosinci pomohla Malajsijkám k historickému druhému místu. Při vyhlašování malajsijských sportovních cen byly squashistky oceněny jako nejlepší ženský tým. V posledním vydání žebříčku PSA už ale Wee Wern vypadla i z elitní desítky, což se od září 2012, kdy se do ní poprvé dostala, nikdy nestalo.

Není příliš známo, že Wee Wern je jedna z mála, kdo odmítl lukrativní nabídky stipendií od prestižních univerzit z Ivy League. Místo dalšího studia se vybrala profesionální soutěž a mnoho lidí tehdy její rozhodnutí nechápalo. Wee Wern proto v rozhovoru pro server Squashmad mimo jiné prozradila, co stálo za tímto krokem a jakou dohodu kvůli tomu uzavřela se svou matkou.

I přes nucenou squashovou pauzu má Wee Wern stále co dělat. Kromě poskytování tipů ohledně vztahů, kdy například radí mužům, aby svým drahým polovičkám na nákupech nenosili kabelky (i když jim je mohou na chvíli podržet…), se věnuje i propagačnímu projektu, jehož cílem je prohloubení vztahu mezi fanoušky, sponzory a jí samotnou. I na něj v rozhovoru došlo.

Nehraješ už od dubna, půl roku ses neobjevila na žádném turnaji. Můžeš nám v krátkosti říct, co se během těch šesti měsíců dělo?

Je to pro mě extrémně náročné, nikdy jsem neutrpěla horší zranění, ani zdaleka ne. Musela jsem poprvé v životě na operaci a doufám, že i naposledy. Je to těžké, když nemůžu dělat to, co miluju.

Zranila jsem se ve čtvrtek, v pátek jsem šla k ortopedovi a na magnetickou rezonanci. Večer byly výsledky a dozvěděla jsem se, že mám přetržený přední zkřížený vaz a meniskus. Doktor mi pak řekl, že bych měla zavolat mámě a trenérovi, abychom prodiskutovali další postup. Taky si vzpomínám, že jsem vlastně do nemocnice dojela i s tím přetrženým vazem sama autem a myslela jsem si, že to nemůže být nic vážného!

Hned v pondělí jsem šla na operaci a poté jsem byla nějaký čas na vozíčku. Musela jsem se naučit chodit o berlích, potom jsem pomalu začala chodit sama, pak i běhat a nakonec jsem mohla zase na kurt. Byl to, mírně řečeno, opravdu dlouhý proces.

Kdy tě můžeme očekávat zpátky ve hře? Kterého z nadcházejících turnajů už se chystáš zúčastnit?

Doufám, že to bude mistrovství Malajsie na začátku listopadu. Napřed mi to ale samozřejmě musí schválit doktoři, rehabilitační specialisti a fyzioterapeuti. Pokud to vyjde a budu hrát na národním šampionátu, bude to hodně rychlý návrat. Než se člověk po operaci zkříženého vazu úplně uzdraví a může nastoupit k soutěžnímu zápasu, trvá to klidně i čtrnáct měsíců. Rozhodně chci zpátky na turnaje dřív!

Pokud jde o okruh PSA, budu tenhle rok hrát na turnaji v Hongkongu a pak na mistrovství světa. Na všech třech akcích se mnou bude trenér Aaron Soyza, jen abychom si byli jistí, že je všechno v pohodě a že do zápasů můžu jít naplno.   

Trénuješ a cestuješ po turnajích od té doby, co jsi ukončila studia. Během kariéry jsi zřejmě ještě nezažila delší squashovou přestávku, mohla ses teď tedy věnovat i jiným věcem, na které normálně nemáš čas. Co tě bavilo dělat?       

Abych byla upřímná, užívala bych si tu pauzu víc, kdyby nebyla vynucená. Faktem ale je, že šest měsíců v kuse jsem doma nebyla od chvíle, kdy jsem začala hrát squash. Jsem doma tak dlouho, že už nevím, kam bych ještě mohla zajít nebo co jiného bych si měla dát k jídlu!

Na druhou stranu je hezké zase trávit čas s rodinou a přáteli, slavit narozeniny, sledovat filmy, relaxovat na pláži a dělat všechno to, co dělají normální lidé. A taky mám víc času na různá focení a rozhovory!

Po čem se ti nejvíce stýská, když teď nemůžeš hrát na turnajích?

Zápasy, trénování a soutěžení se staly důležitou součástí mého života a to je právě to, co postrádám. Ten pocit, když vkročíte na kurt, soupeření s ostatními hráčkami, sportovní duch, respekt mezi hráči, podpora publika. To všechno mi chybí, ta celková atmosféra. Těžko se to popisuje slovy.

Taky jsem byla dojatá z obrovského množství zpráv, které mi po zranění přišly od mnoha hráčů a hráček. Na kurtu jsme sice soupeři, ale mimo něj je vždycky příjemné vidět se u snídaně, na kafi a tak podobně, nebo když během turnajů potkáte nějakého squashistu na každém rohu.

Slyšeli jsme, že tě kromě rehabilitace zaměstnává i jeden nový a velmi zajímavý projekt. Pověz nám o něm.

Ano, pracuju na webové stránce, jejímž účelem je víc sblížit moje fanoušky a sponzory. Navíc bych chtěla změnit zastaralý způsob, jakým v současnosti funguje podpora a propagace ze strany sponzorů. Svým webem bych chtěla jít příkladem a poučit sponzory o tom, proč jsem pro ně cenná a proč by do mě měli investovat.

Když se účastním nějaké události nebo se objevím na billboardu, v časopise a tak, zdá se mi, že tomu vždycky chybí nějaké sdělení, protože nemůžu sponzorům ukázat, jakou pro ně mám hodnotu. Díky svojí stránce budu mít možnost je přesvědčit, že se jim vyplatí mě podporovat, a hlavně jim můžu pomoct, aby se jim vrátily finanční prostředky, které do mě vložili.

Představte si, jak velkou potenciální hodnotu pro ně můžu se svojí rostoucí fanouškovskou základnou vytvořit! A pro všechny, kdo mě podporují, tu bude věrnostní systém, který je odmění za každý jejich příspěvek nebo sdílení příspěvku. Něco takového jsem dřív vůbec nemohla dělat.

Kromě toho bude v provozu speciální internetový obchod, kde si fanoušci budou moct se zvláštní slevou koupit mnou propagované předměty za body, které si vydělají. Sponzorům se tak prokazatelně vracejí investice a těží z toho jak oni, tak právě fandové. To je přeci úžasné, ne? Dělám tak svoje první podnikatelské krůčky a učím se metodou pokus-omyl. (Více informací o projektu a doprovodné video naleznete ZDE.)

Vypadá to, jako by mezi profesionálními hráči a jejich fanoušky zela určitá propast, a to mluvím z vlastní zkušenosti. Na světě jsou spousty lidí, kteří vás obdivují. Když uvážíme tvůj projekt, domníváš se, že squashoví hráči sami sebe málo prodávají?

Myslím, že squash obecně trpí malou publicitou. Zásadní problém je, že se mu po světě nedostává takového uznání, jaké si zaslouží. Proto my squashisti třeba ve srovnání s tenisty, golfisty a jinými podceňujeme svou hodnotu, přestože jsme také špičkoví světoví sportovci.

Kvůli finančním omezením si nemůžeme najmout manažery, PR tým a tak dále. Proto podle mě zaostáváme, když přijde na shánění podpory, přesvědčování sponzorů, rozšiřování fanouškovské základny a vůbec celkovou interakci s lidmi, kteří nás podporují, a se squashovou komunitou. Nemáme zdroje a nemáme ani odborníky na to, aby nám tohle do detailu naplánovali. Prostě se snažíme všechno dělat sami. 

Když mluvíme o fanoušcích, poděl se s námi o jeden zážitek, na který v souvislosti s nimi ráda vzpomínáš, a jeden, u něhož bys byla radši, kdyby se nikdy nestal.

Ve čtvrtfinále mistrovství světa v Pennagu (rok 2013 – pozn. red.) jsem prohrála v pátém setu, přestože jsem ve čtvrtém měla tři mečboly. Den nato za mnou přišel mladý kluk ještě se sourozencem a dali mi květiny. Řekli mi, že jsem bojovala statečně a že mám zůstat silná. Byla jsem naměkko. Takovéhle momenty mě vždycky povzbudí, abych hrála ještě lépe. Svých fanoušků si vážím a zatím se mi ve spojení s nimi nikdy nestalo nic, co bych raději vymazala z paměti.

Pochopil jsem, že kvůli zranění jsi o nějaké sponzory přišla. Bylo to pro tebe překvapení? A kdo tě teď sponzoruje?

Ano, pár sponzorů jsem kvůli zranění opravdu ztratila, ale taky je na vině současná finanční situace tady v Malajsii. Zas tolik mě to nepřekvapilo: většina smluv se uzavírá na rok a já šest měsíců nehrála.

Jsem hrozně vděčná svým nynějším sponzorů, kteří mě neopustili i přes to zranění: Harrow, Herbalife, Mizuno, malajsijská developerská společnost IJM Land a Tatonka, firma vyrábějící turistické vybavení. Chtěla bych také zmínit developerskou společnost Nusmetro a firmu PBA, která se v Penangu stará o dodávky vody, protože mi tento rok oproti minulému navýšily hodnotu sponzorské smlouvy na dvojnásobek. Díky vám všem za to, že jste se mnou zůstali a že věříte v můj úspěšný comeback. Hodně to pro mě znamená.

Ženy teď hrají se stejným tinem jako muži, snížil se z devatenácti na sedmnáct palců. Jaký bude mít tahle změna podle tebe dopad? Ať už na squash jako takový nebo přímo na tebe.

Upřímně, zatím jsem to ani nezkusila, takže k tomu asi nemám co říct. Neměla jsem ještě možnost si pořádně zahrát na kurtu s nižším tinem, ale těším se na to. Pokud jde o hru samotnou, myslím, že poslední výsledky ukázaly, že to zápasům dává větší náboj a utkání nejsou tak předvídatelná. Do hry to tak vnáší zajímavý prvek. Pořád si nejsem jistá, jestli mi ta změna bude vyhovovat, ale určitě vám dám včas vědět!

Jsi asi jedna z mála (alespoň v Malajsii), kdo odmítl nabídky stipendií ze slavných univerzit v Ivy League. Bylo těžké říct ne školám jako Harvard, Princeton nebo Trinity?

Samozřejmě že ano! V šestnácti jsem se ocitla na křižovatce – buď studium na univerzitě, nebo profesionální dráha. Stipendia z takhle věhlasných univerzit vám nenabízejí každý den. Pamatuju si, že mi Wendy Bartlettová z Trinity (tamní trenérka ženského squashového týmu – pozn. red.) už od mých patnácti volala každý týden. Ptala se, jak jsem na tom a kdy budu připravená se k nim připojit.

Měla jsem ale několik důvodů, kvůli kterým jsem se rozhodla pro profesionální kariéru a ta stipendia odmítla. Zaprvé mi dalo naději vítězství v kategorii do devatenácti let na British Open 2009, protože po něm jsem věděla, že se mezi profesionály můžu prosadit. Od té doby, co na British Open v této kategorii v roce 2000 zvítězila Nicol Davidová, se to nikomu jinému z Malajsie nepodařilo.

Aaron Soyza mě trénuje už od mých dvanácti a věřil, že můžu něčeho dosáhnout. Byl ochotný to risknout a pracovat se mnou. Žádný jiný malajsijský trenér ještě netrénoval profesionála na takové úrovni.

A pak tu byla moje máma (jak jinak!). Uzavřela jsem s ní dohodu: nechá mě na okruhu hrát rok, a pokud v osmnácti nebudu v první padesátce na světě, budu hodná holka a vrátím se do školy. Zvládla jsem to, splnila svůj cíl, ale musela jsem uzavřít další dohodu: elitní čtyřicítka v devatenácti. Povedlo se. Ve dvaceti jsem se měla umístit nejhůř třicátá, ale už pár měsíců před narozeninami jsem byla třináctá.

Jak jste na tom s dohodami teď?

(Směje se.) Myslím, že máma už vzdala jakékoli pokusy mě přesvědčit, abych šla zpátky do školy. Ale když jsem si přetrhla vaz, řekla mi, že kdybych se rozhodla skončit s hraním, určitě jí to nebude vadit. Už jsem toho prý dokázala dost.

Jaké to bylo, když tvoje sestra Wee Nee dostala stipendium na Trinity College?

Když Wee Nee nastupovala na Trinity, máma kolem toho docela nadělala. Takže jsem se přihlásila na místní penangskou univerzitou a studuju obchodní marketing. Mám individuální plán, na hodiny vůbec nechodím, jenom odevzdávám úkoly a skládám zkoušky.

Takže jsi technicky vzato pořád studentka?

Ano, a vůbec nemám špatné známky! Taky už za mnou přišlo hodně lidí, jestli bych se příští rok nechtěla účastnit světového univerzitního šampionátu, protože squash se bude hrát tady v Malajsii, v Kuala Lumpur.  

Řekněme, že bys tehdy místo profesionální dráhy nakonec přijala jedno z nabízených stipendií. Co by sis tak asi vybrala za obor?

Zřejmě něco, co souvisí s obchodem, marketingem nebo ekonomií. Tu jsem studovala už dřív a celkem mě to bavilo. Byla jsem v tom vlastně dost dobrá.

Malajsie byla vybrána jako organizátor příštích tří ženských mistrovství světa. Kde bys vážně chtěla vidět stát skleněný kurt?

Je skvělé, že Malajsie dostala takovou příležitost. Podpora od lidí tady je úžasná a hrozně ráda bych si zase jednou zahrála před domácím publikem.

Letos se bude šampionát konat v Kuala Lumpur, to je jisté. Pokud jde o ty následující roky, moc by se mi líbilo, kdyby postavili kurt třeba na Borneu, pro změnu v nějakém pěkném turistickém resortu, nebo znovu v mém domovském městě Penangu.

Co všechno nosíš v bagu?

Asi jenom to nejzákladnější: speciálně upravené rakety Harrow, boty Mizuno, žabky, pěnový válec, lakrosový míček (na tlakovou masáž), squashové míčky, potítka, bílé omotávky – jiné nepoužívám –, tejpovací pásku a sáček s ledem. Nevozím s sebou struny, protože si rakety vždy sama vypletu v Penangu, ještě než odletím na nějaký turnaj.

Poslední otázka: jaké jsou tvé cíle pro zbytek roku?

Původně bylo cílem zůstat v nejlepší světové pětce. Ale víc jak šest měsíců jsem nehrála, takže teď mi jde jen o to, abych zase byla schopná soutěžit na té nejvyšší úrovni. Chtěla bych se vrátit aspoň tam, kde jsem byla před zraněním. Snad se zase poperu o ty nejvyšší příčky a budu moct jít do zápasů na plno, aniž bych se musela bát, jestli to koleno vydrží.

Navíc vkládám velké naděje do kampaně na serveru Indiegogo. Ta končí v listopadu a doufám, že díky ní spustím svůj webový projekt. Během prvních dvou týdnů už se povedlo nashromáždit pětinu cílové částky, z čehož jsem ohromně nadšená a naplňuje mě to optimismem. Do konce roku bych chtěla pro svůj web sehnat pět nových sponzorů, takže pokud byste vy, kdo právě čtete tenhle rozhovor, měli zájem, můžete mi napsat na iam@weewernlow.com.

text: Jiří Hron
zdroj: squashmad.com

 



Zobrazit komentáře »
« Skrýt komentáře

Komentáře k článku

Přidat komentář
Jméno:
Opiště prosím kód captcha
pozn.: šedá - neregistrovaný uživatel, zelená - registrovaný uživatel, červená - administrátor


Další články v této sekci

Dále čtěte na SquashPage.net